... ale to tu samozřejmě nikdo nesmí vědět, aneb příspěvek na téma Můj dnešní sen.
Vzhledem k jednomu bodu z mého seznamu zmíněného v předchozím příspěvku jsem dnes opravdu hned po probuzení popadla zápisník a zaznamenala, co se mi zdálo. Díky tomu jsem to i nezapomněla, takže část vzácného volného místa v kapacitě mého mozku se může vesele krmit hybridními příběhy, které mé podvědomí stvořilo za mě.
Zdál se vám někdy sen tak živý a přesvědčivý, že jste ještě chvíli po probuzení nevěděli, co je vlastně realita? (Nebo alespoň to, co za realitu považujeme) Mě se to dnes stalo. Cestovala jsem do minulosti, což by se mohlo zdát jako vynikající dobrodružství, když vezmeme v potaz možnosti, které se mi naskytly a kdybych si mohla vybrat, zvolila bych nějakou zajímavou historickou epochu. Velkou francouzskou evoluci, národní obrození, vynález knihtisku, možnost zažít na vlastní kůži dobu renesance a nebo (pokud by bylo možné cestovat rychle i z místa na místo) i dobu mayské a aztécké kultury, místa rozpuku velkých civilizací, jejichž vznik dal podnět k rozvoji kultury celé planety. To všechno bych si mohla vybrat, ale mé podvědomí si řeklo NE a poslalo mě do července roku 2012. Celý den jsem nemohla dostat tenhle podivný zážitek z hlavy a mysl mi vřela při snaze přijít na to proč. A možná jsem na to přišla.
Poslední dobou mě hlodá myšlenka, jestli se někam posouvám, jestli nestagnuji na místě a zdali není vše kolem pořád stejné. Upadala jsem do podivných nálad, které vystihuje slovo "nijakost", kdy neschopna cokoli dělat jsem prostě jen upřeně hleděla do vzduchu cca dva metry před sebe a neměla jsem chuť cokoli dělat, byť třeba jen vstát a jít se třeba projít. V těchto chvílích fungujete mechanicky. Nepřemýšlíte, prostě se jen hýbete a někdy ani to ne. No a výsledkem tohoto sebeužírajícího procesu byl nejspíš můj sen.
V předchozím zápisu jsem se zmínila, že jsem se přestěhovala do Brna. Nebydlím tu dlouho, zatím jen půl roku. Ale za tu dobu se můj život změnil k nepoznání a já se opravdu posunula a, pokud mi dovolíte tak nabubřelý výraz, vyvinula se. Ale tenhle důkaz mi nestačil, abych byla přesvědčená, že něco se svým životem dělám. Ale abych pokračovala...
Ocitla jsem se ve městě, kde mám rodinu, přátele a v neposlední řadě minulost. Bylo to ale mé současné já, které najednou existovalo ve stejném čase a prostoru, jako Nicole z roku 2012. Nemohla jsem ale přeci s nikým mluvit, dát se poznat, protože by to vedlo k nepříjemným situacím a ke (dovolte mi výraz doktora Browna z Návratu do budoucnosti) KATASTROFĚ. Jediný, s kým jsem mluvila, byla mamka, která mi i navzdory mému očividně jinému zevnějšku nevěřila takový "blábol" jako je cestování v čase. Viděla jsem všechny ty věci, které jsem změnila a ke kterým jsem se už nechtěla nikdy vracet a nemohla jsem od nich pryč, což mi paradoxně v mé časové linii poskytlo dokonalou oporu a povzbuzení. Sen byl natolik reálný a tak vzrušující, že když jsem se z něj uprostřed noci probudila, asi minutu jsem nedokázala pochopit, kde jsem, kdo jsem a co dělám v cizí posteli.
Ten sen mi pomohl uvědomit si, že se neustále vyvíjím, osvobodil mě od "depresí" a vlil mi novou sílu do žil. Své pokroky a vývoj si ale každý může uvědomit i bez takového snu. Stačí, když se zastavíte a podíváte se na svou minulost z pohledu třetího člověka. Z pohledu někoho, kdo nemůže mít větší míru empatie a více zkušeností s vaším životem, než jste vy sami.
Žádné komentáře:
Okomentovat